Důsledky neplodnosti

Děti a péče o ně jsou po vyprchání zamilovanosti přirozeným pojítkem mezi manželi. Neplodnost má tedy pro partnerský pár významné nepříjemné psychologické a sociologické důsledky. Nezanedbatelným faktorem je sledování pokračování rodu, které je zvláště u mužů hlubokou bytostnou potřebou zplození genetického nositele rodového odkazu, předavatelem kódu, který se dříve běžně vnímal jako zajištění tzv. nevymření rodu po meči. U žen je přirozeným nárokem životního naplnění mateřstvím. Tyto potřeby jsou samozřejmé a mají v lidské evoluci hluboké kořeny. Partnerské páry, které jsou pojené výhradně zajišťováním a získáváním hmotných potřeb, jsou snáze ohroženy vztahovým vyhořením. Pokud selžou veškerá úsilí přivést na svět potomka, tak se dříve či později blíží nevěry, následné tendence k únikům z manželství, tj. ze samoty ve dvou, které se zpravidla vyhrotí následným rozchodem, rozvodem. Nehraje nijak významnou roli, kdo z páru je neplodný. Z psychologického hlediska si partneři stejně v podvědomí označují za „viníka“ toho druhého.

U ovulujících žen, pokud byly vyčerpány možnosti otěhotnění, je možnost stát se matkou prostřednictvím jiné ženy, tzv. náhradní matky, nositelky jejího dítěte, jíž je vpraveno oplodněné vajíčko, ať už je otcem partner nebo anonymní dárce. Náhradní matka dítě donosí a porodí. Z fyzického, etického i právního hlediska je zde několik úskalí spočívajících především v pocitu ženy, která dítě porodila, že ona je pravou matkou.

Děti jsou svorníkem manželství a často nezbývá, než suplovat nenaplněnou mateřskou potřebu ženy, tj. také péči a výchovu dětí v páru jako celku, adopcí. Neboť jen pár vychovávající děti má status rodiny v původním slova smyslu. Pak je potřeba se na tuto roli připravit uměle, tj. to, co prožíváme u vlastních dětí od početí přes porod až po dospívání přirozeně, často instinktivně, a tolerujeme, neboť jsou nositeli našich vlastních genetických informací, u dětí adoptovaných může být vnímáno odlišně. Ne všechny povahové rysy ovlivníme výchovou a adoptované dítě nutno brát nekompromisně takové, jaké je, tj. i s jeho genetickými vlohami. Vrátit dítě zpět do výchovného ústavního zařízení sice lze, nicméně jeho následný šok, trvalé psychické poškození z takového rozhodnutí, je závažné a nezřídka trvalé. Proto je nutné předem dobře zvážit všechny souvislosti a dopady adopce, připravit se na úskalí, kterým bude nutné čelit, vhodné je rovněž dopředu nasbírat zkušenosti z jiných pěstounských rodin. Především pro ženu to znamená dát plný průchod mateřským instinktům, ať je adoptováno miminko nebo dítě starší. Ne nadarmo jsou celkové testy obou adoptivních rodičů přísné. Adoptovanému dítěti je nutné poskytnout vše, co bychom poskytli dítěti vlastnímu a zcela zapomenout, že bylo zplozeno jinými rodiči. To znamená vytvořit si k němu tak úzkou vazbu, jako kdyby se jednalo o dítě vlastní.